Zbrojováci vzpomínají na rok 1989
B r n o - Právě dnes si připomínáme 31. výročí Sametové revoluce. Při hektických listopadových dnech roku 1989 pochopitelně nezůstal stranou ani fotbal. Na tyto dny v malém ohlédnutí vzpomínají tehdejší hráči Zbrojovky Petr Maléř a Stanislav Schwarz.
Zbrojovka hrála v ročníku 1989/90 po šesti letech znovu nejvyšší soutěž. Zatímco tehdy osmadvacetiletý Schwarz s ní už měl zkušenosti z Brna i Chebu, pro Maléře to byl první ročník mezi elitou. "Jeli jsme tehdy do Dunajské Stredy, kde jsme dostali hrozně nařezáno," připomíná prohru 0:5 z 19. listopadu. "Další kola už se odložila. V Praze za všechny promluvil Ivan Hašek. Vybavuju si, že jsem pak šel na operaci, na vyčištění achillovky, a další průběh událostí jsem sledoval při rekonvalescenci jen v televizi."
Maléř se dle svých vzpomínek zúčastnil i samotných demonstrací v Brně. "Šli jsme na Svoboďák, přišlo mi, že tam bylo skoro celé Brno. Nepřemýšleli jsme už nad tím, že by se to mohlo nějak zvrtnout a někdo nás tam seřeže. Byla to taková euforie a nikdo si nic negativního nepřipouštěl. Vybavím si, že byla hrozná zima. A nebudu lhát, dali jsme si pak v Avionu něco na zahřátí," směje se nynější asistent trenéra Machálka. "Pak to všechno nabralo rychlý spád, události se valily jedna za druhou. Změnu to pochopitelně znamenalo i pro fotbalisty. Otevřela se možnost jít do ciziny dřív, než po splnění poměrně náročných podmínek. Toho jsem nicméně nakonec nevyužil. Několik nabídek se rýsovalo, docela blízko jsem byl k exotickému angažmá v Malajsii, kam mě lákal Honza Janošťák, ale vedení mě nepustilo."
Fotbal se po Dunajské Stredě nakonec hrál až v prosinci. V tehdejším zbrojováckém týmu nebyl Maléř jediným budoucím trenérem. Jen při utkání v Dunajské Stredě nastoupil po jeho boku třeba Vladimír Michal, Róbert Kafka či Ludevít Grmela. A samozřejmě také Stanislav Schwarz, současný Grassroots trenér mládeže, který za Zbrojovku odehrál téměř 200 zápasů, z toho 93 v první lize. "Všichni v týmu jsme vnímali, co se v listopadu děje, co zaznělo v Praze ze strany Ivana Haška. Mluvil v podstatě za všechny sportovce. Už si nevybavím, jestli jsme na Svoboďáku byli všichni, ale zdravé jádro šlo," vzpomíná Schwarz.
Ten přišel do Zbrojovky v titulovém roce jako sedmnáctiletý dorostenec, může tak dobře porovnat situaci před Listopadem a po něm. "Jako fotbalisti jsme měli tu možnost, že jsme se několikrát podívali do ciziny, což pro nás byla exotika. Objevovaly se tam i občasné snahy místních, abychom tam zůstali. Po revoluci už možnost cestovat a hrát fotbal jinde byla najednou samozřejmostí. A jestli nás mrzelo, že jsme tu možnost neměli dřív? Copak my, ale daleko horší to bylo pro vynikající hráče před námi. Kolikrát to byli skvělí borci, ale aby mohli odejít ven, museli splnit přísné podmínky v počtu odehraných zápasů. Vezměte si, jaké výkony mohli předvádět, kdyby měli možnost odejít na vrcholu kariéry v nejlepších letech," přemýšlí Schwarz, který sám nakonec v závěru kariéry působil v Rakousku.
Na občasné zájezdy za hranice vzpomíná i Maléř. "Byli jsme pod dohledem, hlavně při návratu. Ne že bychom měli moc finančních možností, ale samozřejmě jsme se těch výletů snažili využít i k tomu, abychom si koupili něco, co u nás nebylo k sehnání. Kontroly pak byly přísné, kolikrát museli všichni z autobusu ven. Nezapomenu na to, jak si Maršec (Lubomír Maršálek - pozn. red.), tehdy ještě řidič, koupil velké hodiny. Dal je dozadu do autobusu, kde jsme hráli karty. Přišel celník, hodně přísný, ale hráli jsme tak šikovně, že si těch hodin vůbec nevšiml. Jinak by to bylo pomalu na basu," přidává Maléř jednu vzpomínku.
